neděle 14. dubna 2019

Šuseňka

Vždycky se těším na nové číslo časopisu Gurmet, netrpělivě očekávám jaké novinky v něm budou, jaké dobrůtky vyzkouším. Můžu vám ale říct, že někdy se moje výtvory zdaleka nepodobají těm na fotkách v časopise. Občas naříkám, odkud recept vůbec pochází, třeba jestli ho náhodou špatně nepřeložili z nějakého zahraničního zdroje. Taková malá drobná chybička v pracovním postupu nebo přímo v seznamu surovin nadělá pěknou paseku a místo nás si pak pošmáknou babiččiny slepice.  

Tyhle tvarohové sušenky mě zaujaly hned na první pohled. Měla bych je ale napřed vyzkoušet než je nabídnu velikonočním návštěvníkům. Copak z nich asi bude? Olej a mléko se tu váží v gramech. Není to nějaký překlep? A kypřícího prášku je tam tolik, že jsem měla obavy, aby sušenky nedopadly jako Matylda Wassermannová, manželka hlavního vodníka proměněná v pytlík mouky a bublaninu z jednoho známého českého filmu o vodnících.

Nakonec z nich žádné obrovské náfuky nejsou. Jsou nadýchané jako obláček, vláčné a měkké a nejlepší jsou ještě teplé, čerstvě obalené v cukru. Můj muž mi je doslova kradl přímo pod rukama, když jsem je v cukru obalovala. Studené také nejsou k zahození. Těch pár kousků, co zbylo, jsem druhý den snědla ke snídani.





pátek 12. dubna 2019

Máš v tom guláš

Březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem. Posledních pár dní jsme se namlsali teplým a slunečným počasím a tento týden si pěkně zase zatopíme v krbu a vytáhneme teplé oblečení, které jsem zazimovali hluboko do skříní. A přesně takové je aprílové počasí. Naše sousedka, teta Liba, říká, že jaro a teplo nebude dřív než odkvetou trnky.

A my jsem měli na tento týden objednané zedníky. Počasí zrovna nic moc, fučelo, bylo mrazivo, chlapi v čepicích a zabubaní lezli po lešení a my schovaní v teple doma. Bylo mi jich tak trošku líto. Sice v poledne odjíždí na oběd, ale řekla jsem si, že jim na svačinu uvařím nějakou teplou hustou polívku na zahřátí. Omrkla jsem zásoby, co by se dalo použít. Předvařený žlutý hrách, domácí špek, párky, cibule, česnek, brambory. Tohle bude dobrá kombinace.

Voňavá a červená po paprice jako guláš a přece to není guláš. Hrách jako v hrachovce a přece to není hrachovka. Kousky párků jako ve frankfurtské a přece to není frankfurtská, co je to? 








úterý 2. dubna 2019

Leda ve snu

Některé stravovací a občerstvovací podniky vyrostou doslova jako houby po dešti a zase stejnou rychlostí jakou vyrostly, zmizí. Tohle se ovšem nedá říct o Vesně ve Žďáře nad Sázavou. Dnes je moderní říkat fastfood, ale dříve to byly mléčné bary, rychlé občerstvení nebo samoobslužné jídelny. Ovšem tahle žďárská Vesna si stále zachovává svůj status jídelny a žádní macdonaldové a káefcéčka ji nemůžou ohrozit. O tom žádná! Jedině ve snu!


Vesna tu stojí a funguje, co si jenom já pamatuji, určitě přes třicet let. Babička s dědečkem a nebo rodiče nás sem brávali na oběd pokaždé, když jsme jeli navštívit strejdu na Vysočinu. Byl to náš takový malý rituál. Můj muž objevil toto místo až se mnou a kdykoliv jedeme přes Žďár, musíme se zde zastavit. 

V čase oběda tady v jeden okamžik běžně potkáte chlapíky v montérkách, manažery v kravatách, úřednice z úřadů, maminky s dětmi nebo postarší babičky, co si sem zašly po obědě na obložený chlebíček a kafíčko. Někdy je tu fronta až ven. A o ceně, kterou tady za jídlo zaplatíte, se vám ani ve snu nezdálo. 

Jako ve správné jídelně si také po sobě nádobí sami pěkně uklidíte. Tady to ovšem dotáhli k dokonalosti. Talíře na jednu stranu, příbory do lavoru a jestli jste něco nedojedli, tak šup se zbytky do kyblíku.






Nejen že se dobře a levně najíte, ale zvládnete tu i menší nákup. Vesna nabízí velký výběr lahůdek, salátů a obložených chlebíčků vlastní výroby, koupíte tu uzeniny, chleba a rohlíky, knedlíky a spoustu dalšího. Tvarohové krémy s čokoládou a jogurty s želatinovou ovocnou polevou si také vyrábějí v provozovně samy. Typické pro tyto výrobky jsou kulaté vroubkované kelímky. Pamatuji si je z dětství a tvarohový krém chutná i po těch letech stále stejně dobře.




Pojedete-li někdy přes Žďár nad Sázavou nebo se jen tímto krajem budete toulat, určitě se ve Vesně zastavte. Návštěvu této fenomenální jídelny s hotovkami do šedesáti korun si rozhodně nenechte ujít. 

                                                                            Iva Růžičková 

pondělí 1. dubna 2019

Nový malinový

Je až neuvěřitelné, jaké příběhy nám život občas píše. Bylo to tak v šesté možná sedmé třídě základní školy. Seděla jsem v lavici nad slepou mapou naší republiky, dumala nad tím, zda ten bod vlevo dole jsou nebo nejsou Strakonice a nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že ta učitelka, co nám zadávala tyhle slepé mapy, bude jednou sedět u nás na zahradě a že si budeme povídat jako největší kámošky. A tak se i stalo. Jedno krásné slunečné nedělní odpoledne jsme si u nás na zahradě u kávy, dortíku a domácího uzeného špeku povídali nejen s ní, ale i s jejím mužem a bylo to moc milé, zábavné a příjemné. Ona se od těch školních let vůbec nezměnila. Vypadá pořád tak dobře jako tenkrát. Příště se jí musím zeptat, jak to dělá.

A protože jsem chtěla pro tuhle příležitost upéct něco vyjímečného, povedlo se mi pro velký úspěch upéct korpus hned dvakrát. Na tom prvním si pochutnaly naše ovečky. Jen ať z té návštěvy také něco mají.




středa 27. března 2019

Polévka z BANKOKU

Někdy si říkám, proč zrovna já musím mít muže, který miluje asijská jidla, když pro mě jsou tohle chutě na míle vzdálené. Abych se jim aspoň trochu přiblížila a svoje obzory rozšířila nebo spíš moje chuťové buňky obohatila o nové zážitky, koupila jsem si pro začátek knihu, která slibovala průstřel asijskou kuchyní, prostě po asijsku v kostce. Prolistovala jsem ji poctivě od začátku do konce. O polovině ingrediencí jsem ovšem neměla ani páru, tak jsem ji zavřela na čestné místo do knihovny.
Na žádné velké vaření asijských jídel to tedy u nás doma zrovna moc nevypadá. Nemalé pokusy se s velkým úspěchem nesetkaly. Dnes už vím, že Pho Bo a Bún bo Nam Bo nebo Bún cha nikdy nebudou doma chutnat tak jako ve své domovině nebo připravené samotným mistrem asijské kuchyně. Moje snažení tedy zůstalo u indonésské polévky Soto ayam, kterou můj muž tolik miluje hned po mě. Teď jsem k ní přidala tuhle thajskou polévku a na dobré asijské jídlo si zajdeme raději do restaurace nebo pražské Sapy.



čtvrtek 21. března 2019

Jarní vajíčková

Dnešní první jarní den opravdu dostál svému jménu. Sluníčko odpoledne dost hřálo, určitě jsme nebyli jediní, koho vylákalo na zahradu. Chuť vzít do rukou hrábě a zahradnické nůžky s přibývajícím slunečním svitem rostla. My jsme celé odpoledne strávili hrabáním suché trávy, ostříhávali keře a hlavně nebyl vůbec čas na nějaké dlouhé vystávání u sporáku. Teprve když nám žaludky zazpívaly žalostnou písničku, odběhla jsem do kuchyně. Jaké štěstí, že jsem ráno uvařila těch pár vajíček. Očima jsem přelétla od vrchu dolů poličky v ledničce, lučina, jarní cibulka, to budou dobří společníci. Nenapadlo mě totiž nic jiného než naše oblíbená vajíčková pomazánka, tentokrát však v novém jarním odlehčenějším pojetí. 





Vajíčková pomazánka
............................................ 

5 vajec uvařených na tvrdo
1 jarní cibulka
200g lučiny
sůl a pepř

Oloupaná vajíčka nakrájejte na malé kostičky, cibulku nakrájejte nadrobno, použijte i část zelené natě. Vše dejte do misky, přidejte lučinu a jemně promíchejte. Dochuťte solí a pepřem. 








Lučina s vejci vytvoří lahodné spojení. Před podáváním můžete nechat pomazánku chvíli vychladit v ledničce.Vychutnejte si jemný krémový koncert, který místy jen nenápadně naruší křupnutí malého kousku cibulky. 

                                                                             Iva Růžičková

čtvrtek 14. března 2019

Štrůdl jako malovaný

Když jsem byla malá, žádné kuchařské knihy pro děti snad ani nebyly. Tehdy se gastronomie tolik nenosila jako dnes. U nás doma, ač je maminka vyučená kuchařka a nebo právě proto, byly všeho všudy kuchařské knihy dvě, nepočítám-li babiččin ručně psaný sešit receptů buď vlastních nebo od sousedek. První kniha - Receptury teplých pokrmů - byla v podstatě maminčina školní učebnice a říkaly jsme jí normy. Druhá kniha - Co se vaří v Evropě - ani nevím, odkud k nám domů přicestovala. Obě byly moje oblíbené. V té první mě vždycky zajímal pouze seznam surovin, abych na něco při vaření nezapomněla, postup jsem už měla odkoukaný od maminky. V té druhé jsem si zase ráda listovala kvůli barevným obrázkům, ale nikdy jsme z ní nic neuvařily. Zatímco rodiče mých kamarádek vlastnily nemalé sbírky kuchařských knih, já si doma musela vystačit s maminčiným umem a svou intuicí, čichem a chutí a na svou vlastní sbírku kuchařek si počkala do svých eeeetin a svůj dětský knihokuchařský deficit si doplňuji stále.

Nabídka dětských kuchařek je v dnešní době velice pestrá, stačí si jen vybrat. Jednu takovou vybral Ježíšek i pro mou neteřinku Barunku. Samozřejmě to bych nebyla já, ta teta, co furt vaří, abych se v ní nezačetla. A že jsem žena sběračka, jak mě můj muž označil a všechno prý furt strkám do mrazáku, můžeme si teď klidně dát třeba třešňový štrůdl. Inspiraci na něj jsem právě objevila v té Barunčině malované kuchařce. 







neděle 10. března 2019

Pavlova miniverze

Po vánočním pečení cukroví a výrobě několika dávek vaječného likéru jsem nashromáždila do mrazáku takové zásoby bílků, že bych teď mohla klidně dodávat na sjezdovky sníh. Místo toho stále sbírám odvahu pustit se do pečení sněhových pusinek. Přece jenom bílková hmota je pěkná potvora a nikdy nevíte, co vám provede. Natož pustit se do výroby dortu, který má připomínat možná víc než kupku sněhu nadýchanou baletní sukýnku. A proč zrovna sukýnku? 
Protože v roce 1926 navštívila slavná ruská balerína Anna Pavlova Nový Zéland. Šéfkuchař hotelu ve Wellingtonu, kde umělkyně bydlela, se nechal inspirovat její baletní sukýnkou a připravil sněhový dort, který měl nadýchanou sukni připomínat. Plátky kiwi měly zase znázorňovat zelené růže, kterými byl taneční kostým ozdoben.
V roce 1929 zavítala Anna Pavlova do sousední Austrálie, kde také na její počest šéfkuchař hotelu Esplanade ve městě Perth vytvořil lehký dezert z bílkového sněhu. V obou zemích je dort Pavlova považován za národní jídlo a oba státy se o původ tohoto dortu přou. 
V našich končinách je nám asi docela jedno, kdo tenhle dezert připravil první, jestli Petr nebo Pavel, důležité je, že se k nám dostal. A kdo si na něj troufne, ten si také smlsne. 
Pro koho je dort velké sousto, může zkusit mini verzi, jako jsem to zkusila minulý týden já. 



neděle 3. března 2019

Kuře jako mazánek

Tuhle pomazánku jsem poprvé ochutnala u manželových rodičů a přiznám se, že jsem nepřišla na to, co jsou zač ty drobné bílé kousíčky. Nebyl to sýr, rybí chuť to taky nemělo. Bylo to kuřecí maso. Koho by to napadlo. Zbyde-li vám vařené kuřecí maso, které nedáte všechno do polévky, můžete je beze zbytku zpracovat do této pomazánky. Nemáte-li vařené kuřecí, klidně osmažte na nudličky nakrájená kuřecí prsíčka, stačí jen osolit a opepřit, potom už je jen nakrájejte ještě na drobnější kousíčky a základ pro pomazánku je na světě.




úterý 26. února 2019

Vobyčejná čočka

Netajím se tím, že jsem milovníkem pěkně propečené, no spíš středně propečené, hovězí flákoty, ale někdy je potřeba maso vynechat a to pak přijde na řadu třeba taková jednoduchá obyčejná klasika jako je čočka na kyselo. 
Kdo by ji neznal. Náš Honzík, když byl malý prohlásil: "Hrášky v čokoládě já jíst nebudu!" a nakonec si namáčel chleba do čočky a jen si pochutnával. 
Jenže někdy se nezadaří tak, jak bychom si představovali. Vznikne cosi, za co by se mistr řemesla zednického nemusel vůbec stydět. Nejen barvou, ale hlavně konzistencí připomíná hustá hmota spíše maltu než jídlo, které se má servírovat rodině k obědu. Možná snad v době, kdy stavěli Karlův most, by mi za takové skvělé lepidlo ruce utrhali. 
Ale abych si příště neutrhla ostudu, našla jsem způsob, jak se této čočkové maltě vyhnout. Nejen že teď čočka na talíři vypadá lépe, ale i lépe chutná. Rozhodně si nezaslouží menší pozornost a péči jen proto, že je obyčejná.