neděle 6. ledna 2019

Housky obzvláště vypečené

Po vánočním maratonu rodinných návštěv jsme se vrátili domů a tam ani rohlík ani suchá kůrka chleba, jenom vánoční cukroví, na které už neměl nikdo pomyšlení a máslo nebo sýr si na ně asi nenamažeme. Můj muž bez pečiva klidně vydrží, ale já bez něj nemám pocit uspokojení, ten pocit, že jsem najezená. Prostě si žaludek musím tím lepkem zalepit. Že by konečně příležitost vyzkoušet domácí rohlíky? V knize českých pokladů Romana Vaňka je úplně na konci knihy recept na domácí slané pečivo s fotkou krásně dokřupava upečených rohlíků, bulek a housek. To by bylo, aby se mi nepovedly aspoň z půlky jako ty na fotce. Místo rohlíků jsem na poprvé zvolila housky nebo-li pletýnky. Zapléct copánky z těsta se mi zdálo jednodušší než zamotat rohlíky.
Ve chvíli, kdy jsem dávala pletýnky do trouby, zacinkal zvonek. U dveří stáli naši známí, které mezitím můj muž pozval na vínko, protože jiný volný večer než ten dnešní jsme neměli. V následujících dnech nás čekaly další návštěvy po zbytku rodiny a známých. Měla jsem už hlad jak pes a vůně pečiva z trouby ho ještě znásoboval. Mlčky jsem domíchala pomazánku a na stůl k vínu jsem nesla čerstvé teplé voňavé pletýnky a v misce nejrychleji namíchanou pomazánku, co znám. "To jsi upekla kvůli nám?" No přece jim nebudu vykládat, že to měla být naše večeře. Ostatně, bylo toho pro všechny dost. 
Za pár dnů mi kamarádka psala, z jakéže to knihy byl recept, že by si ji koupila. Jedno vám ale povím, ať je to kniha od sebelepšího kuchaře či kuchařky, nikdy nebude jídlo chutnat tak, jako když ho připravujete s láskou, pokorou. A hlavně síla okamžiku, to s kým a kde jídlo jíte, je tím nejsilnějším dojmem.




čtvrtek 3. ledna 2019

Dárky k snědku

Určitě jste někdy zažili nečekanou návštěvu. Byli jste ale někdy vy sami v roli té nečekané návštěvy? "Pojď, stavíme se tam u těch" nebo "pojedeme kolem tam těch, zavolám jim, stavíme se na kafe", i takhle to u nás občas chodí. A protože mě rodiče slušně vychovali, máme s sebou nějaký dárek nebo aspoň malou pozornost. Když nestihneme koupit dárek v obchodě, doma se vždycky něco najde. Pytlíček sušených jablek, hrušek, šípků nebo majoránky ovázaný mašličkou podle toho, kdo je obdarovaným, marmeládu nebo med máme vždycky po ruce a vy že máte doma leda houby s octem? Tak věřte, že i tyhle jsou ve skleničce moc hezkým dárkem. Vždycky se něco milého a užitečného najde, co návštěvě přineseme, jako malou omluvu za naše přepadení. 

Jak jsem pročítala před Vánocemi časopisy a různé blogy a články, zjistila jsem, že jsme s mužem vlastně světoví. Netušila jsem, jak moderní a ceněné jsou v dnešní době DIY dárky, které já dávám už několik let. Za tajemnými luxusně vypadajícími písmeny DIY se skrývá obyčejné české "udělej si sám".
DIYourself - jednoduše sami bez profesionální podpory zhotovíte užitečný výrobek, který slouží vám samotným nebo ostatním lidem. 
A protože se u mě doma točí vše kolem jídla, tak moje DIY dárky jsou prostě k sežrání.



středa 2. ledna 2019

Likér na čekanou i pro nečekanou

Jedna moje babička mívala na Vánoce vajíčka naložená ve vápenném roztoku, jako železnou zásobu, kdy slepice mají "nesnášenlivé" obdobíDruhá moje babička mívala na Vánoce vaječný likér, jako zásobu na čekanou i nečekanou návštěvu. Po babičkách můžete zdědit ledacos, nějaké ty geny, ale hlavně ty recepty.
Seděla jsem v kavárně u kapučína a jablečného štrůdlu. Čekání na svého muže až skončí jednání s chlapíkama - tedy obchodními partnery, jsem si krátila tříděním fotek a psaním. Jenže koukání po okolních lidech bylo silnější lákadlo než psaní o vaječném likéru. A v tom slyším takového padesátníka v pleteném svetru s norským vzorem říkat:
"Moje matka ho mívala v sekretářu, schovanej až nahoře, abysme jako děcka na něj nedosáhly. Když k nám přišla návštěva, tak jim nalila. Pokaždý jsem nedočkavě čekal, kdy budu moct prstíčkem vylíznout tu její vypitou štamprdlu. Taková to byla dobrota ten její domácí vaječňák. Matka ho dělávala každý vánoce...."
Polkla jsem naprázdno, štrůdl už dávno zmizel a já byla rázem malá holka, malým prstíčkem jsem vylizovala zbytky likéru, moje mladší sestra dělala totéž a naše babička jakbysmet. 
"Tak na ty Vánoce!" vyrušilo mě od vedle. Pět postarších chlapíků pozvedlo svoje skleničky s krémově žlutým obsahem.
Usmála jsem se a pomyslela si, tak kolikpak lidí má stejné vzpomínky z dětství jako tenhle pán? Kdopak nevylizoval prstíkem skleničku po vaječňáčku?


pondělí 31. prosince 2018

PF 2019

Děkuji všem čtenářům a čtenářkám mého blogu, všem návštěvnicím i návštěvníkům, kteří na můj blog zavítali ať už třeba jen ze zvědavosti nakouknout. Jsem ráda, že jste podle mě něco uvařili či upekli a chutnalo vám. Jsem ráda, že vás moje příběhy pobavily, rozesmály nebo i rozplakaly.
Věřte, že bez Vás by to nebylo ono. Ikdyž to zní jako klišé, můj muž Vám může potvrdit, že vždycky skáču radostí, když se dozvím, že čas, který tomu věnuji, nejsou jen promarněné chvilky.
Mějte krásný Nový rok, a't cestičky v něm nejsou moc klikaté a ať Vás provází štěstí,radost a hlavně zdraví.
A v tom Novém roce se na Vás budu zase moc těšit .




                                                                          Iva Růžičková      

sobota 15. prosince 2018

Nejez teto! Až na Vánoce!

Kde jsou ty časy, kdy jsme pekly s maminkou pětadvacet druhů vánočního cukroví. Přestože část putovala strejdovi na Vysočinu, část babičcce a dědečkovi, pořád doma zůstávalo dost plných krabic. Byly uschované v chladu v komoře a hlavně se do nich nesmělo. "Nejezte to! Je to na Vánoce!" hubovala nás všechny maminka, když jsme potají něco uzobli. Během Vánoc nás naopak zase pobízela, abychom cukroví jedli, ale nás už moc nelákalo a po Novém roce pak to nesnězené putovalo v krabičkách do mrazáku. "Až bude v únoru zabíjačka, bude se cukrovíčko hodit," říkávala maminka. Stejně nejlepší cukroví bylo vždycky u sousedů nebo někde na návštěvě. Bylo jiné, neznámé a to známe chutnalo úplně jinak než to doma.



Tehdy jsem z duše nenáviděla všechny ty formičky, vykrajovátka, čokolády a krémy. Lepení a zdobení cukroví byla hrozná otrava. Měla jsem i takové nápady, proč by nešlo malít nějaké těsto na plech a pak je jednoduše rozkrájet na malé čtverečky? Maminka nás totiž učila preciznosti, přesnosti a čistotě. Žádné upatlané nevzhledné cukroví by u ní neprošlo. Pak přišla doba, kdy já sama začala péct svoje vlastní cukroví a všechno to, co nám tehdy vytýkala a vtloukala do hlavy, jsem s díky ocenila. 
Jenže ouha, pokud cukroví nevoní po pečeném bůčku, tlačence nebo ovárku, nemá u mého muže skoro žádnou šanci. Ale co by to bylo za Vánoce, kdyby na stole nebylo vánoční cukroví? Pár klasických druhů přece musí být a hlavně děti musí zažít tu předvánoční atmosféru, to hňácání těsta, vykrajování a sladkou vůni, co se line z trouby, v případě, že se nezapomenete a místo vůně vychází kouř. To jim prostě neodpustím a tajně doufám, že se jim tato vzpomínka vryje hluboko do paměti a jednou se jim v ten pravý okamžik připomene. A to je prosím nenutím zpívat koledy, tak jak jsme my se sestrou a babičkou zpívávaly, protože mamka zpívat nechtěla, že prý zpívá falešně. A my je stejně zpívaly rády.

Tak ať jsou i ty vaše Vánoce voňavé, šťastné a veselé!


                                                                             Iva Růžičková      

P.S.  
A tady je pár receptů pro inspiraci, které časem určitě na těch zmiňovaných pětadvacet doplním. Většinou jsou to naše rodinné recepty, podle kterých pekly moje babičky i prababičky, tedy léty prověřené a vyzkoušené, ale s kapkou inovace ovlivněné chutěmi jednadvacátého století.

pondělí 3. prosince 2018

Vyznání nejsladší

Jedno těsto, tvary libovolné podle příležitosti pro jakou je pečete. Děti je milují, možná pro tu sladkou polevu nahoře. Dospěláci si je také rádi dají ke kávě nebo čaji. Jemně kořeněné, voňavé a měkké. Tak takové jsou perníčky. 

Jeden den jsem je upekla a druhý den večer až šly děti spát a v domě bylo ticho a klid, jsem se pustila do jejich malování, i s úklidem to trvalo skoro do půlnoci. 
Ráno mi cosi teplého a vlhkého olízlo nos, otřela jsem si ho rukou, zabručela takové to eeemmm, pššš a přitáhla si peřinu víc k bradě. Venku bylo ještě šero. Pak jsem dostala neúmyslný, ale přesně mířený zásah do žeber levou nebo pravou dolní. V podstatě už je to jedno, stejně bylo po spaní, ale ještě se mi ze zahřáté postele nechtělo vylézt, oči jsem měla dál zavřené a dělala, že spím. V tom mi po čele začalo ťukat několik malých kladívek. Jejich ťukání zesilovalo a tenký hlásek volal: "Vstávej, vstávej". Malá teplá ručička mě jemně pohladila po tváři: "Já tě mazlím". Otevřela jsem oči. "Seš dedeček, seš muj dedeček mamina" culil se na mě ten náš malý kluk. Koukala jsem do rozzářených dětských očiček a pak to přišlo. 
Svou malinkou pusinku přitiskl takovou silou na mou, ručičkama mě jako liána objal kolem krku a pak s takovou něžností a upřímností řekl: "Ty seš moje čokoládka". 

Tak tohle jsem tedy nečekala. Čisté, opravdové, bezelstné vyznání lásky. Takhle sladce mi v životě ještě nikdy nikdo neřekl. Pro takovéhle neopakovatelné chvilky v životě občas stojí jít spát o půlnoci.




pondělí 26. listopadu 2018

Rovnou do koulí

Tak už i na nás došlo. Maminky v okolí už čtrnáct dní nemluví o ničem jiném než jak jejich děti mají rýmu, kašel nebo horečku. Pro jistotu jsem zkontrolovala naši domácí lékárnu, kdyby mělo dojít na nejhorší a moje bylinkové čaje a sirupy nezabíraly. Vytřídila jsem docela velkou tašku všelijakých nespotřebovaných prášků, kapek a přípravků na kašel. Těch bylo nejvíc, zůstaly tady po mém nájezdu do lékárny, když Matyášek, co by malinkaté miminko dostal kašel a já jako kojící matka ovlivněná mateřskými pudy, hormony a bůhví čím ještě, nakoupila všechny možné sirupy na všechny možné typy kašlů a teď je po těch dvou letech vrátím hezky zpátky do lékárny. 
Co čert nechtěl, v úterý v noci se mi zdál ten náš mrňousek nějak horký, ráno ještě víc. Tak tady žádné čajíčky nepomůžou. Položila jsem před mého muže na jeho pracovní stůl tašku s vytříděným lékárnickým odpadem a s naléhavým prosebným výrazem v očích jsem mu do ruky strčila oranžovou krabičku. "Musíš zajet do lékárny, tohle kup nové" a druhé ruky mu podala tu tašku se slovy "a tohle jim tam nech".